Základní údaje
6. 10. 2011
Základní údaje:
Oficiální název: Japonsko (Nippon nebo Nihon - Země vycházejícího slunce)
Státní zřízení: konstituční monarchie, parlamentní systém, unitární stát
Hlavní ústavní orgány: Císař (hlava státu), Premiér (hlava vlády), Vláda, dvoukomorový Sněm, Nejvyšší soud
Hlavní politické strany: Liberálně demokratická strana, Demokratická strana Japonska, Kómeitó
Geopolitika: Japonsko je členem většiny mezinárodních institucí, klíčové je jeho postavení v jihovýchodní Asii, která je jeho sférou vlivu na obchodní, politické i rozvojové a humanitární úrovni
Relevantní kontext:
rozloha: 377 835 km2, velice dlouhé pobřeží (29,751 km)
počet obyvatel: cca. 126,5 miliónů, z toho cca. 8 miliónů v hlavním městě (Tokio)
etnické složení: etnicky homogenní (99% Japonců), malá menšina Korejců a Ainů (původních obyvatel ostrovů)
geografie: souostroví (největšími ostrovy jsou Honšú, Kjúšú, Šikokú, Hokaidó a Okinawa), většina země je hornatá či kopcovitá, sever leží v mírném pásu, jih již v pásu tropickém, 67% povrchu tvoří lesy, minimum nerostných surovin, 11% povrchu tvoří orná půda (z většiny zavlažovaná), častá zemětřesení, sopečná činnost
oficiální jazyk: japonština
náboženství: šintoismus, buddhismus, křesťanství
Hlavní problémy:
sociální problémy: populační růst, přelidněná města
ekonomické problémy: přílišná závislost na importu surovin a jejich cenách na světových trzích, měnová nestabilita, eroze tradičních ekonomických institucí a vztahů
politické problémy: stabilita politického systému je vnímána také jako uzavřenost a malá demokratičnost
ekologické problémy: znečištění vody a ovzduší, nedostatek pitné vody, zábor půdy, neudržitelný rybolov
Podoba politického systému:
ústavní systém: základním zákonem státu je psaná ústava z roku 1947. Její podoba byla silně ovlivněna tlakem západních mocností po 2. světové válce.
Struktura ústavy:
Preambule
Kapitola I: Císař - viz. níže
Kapitola II: Odmítnutí války - vítězné mocnosti po 2. světové válce přinutily Japonsko rozpustit svou armádu a zavázat se, že ji již nikdy neobnoví - formálně se tak nestalo, neformálně Japonsko toto omezení obešlo vytvořením sil sebeobrany, ve kterých slouží přes 200 000 mužů - vojenské výdaje Japonska jsou mezi nejvyššími na světě.
Kapitola III: Práva a povinnosti občanů - základní občanská, politická, hospodářská a sociální práva
Kapitola IV: Sněm - viz. níže
Kapitola V: Vláda - viz. níže
Kapitola VI: Soudnictví - viz. níže
Kapitola VII: Finance - Sněm výlučně kontroluje státní rozpočet a císařskou pokladnu
Kapitola VIII: Samospráva – Japonsko je unitární stát, prefektury a obce mají postavení podobné českým krajům a obcím
Kapitola IX: Změny ústavy - viz. níže
Kapitola X: Přechodná ustanovení
císař: hlavou státu je podle ústavy císař (od roku 1989 jím je Akihito). Jeho moc je odvozena od vůle lidu a omezena ústavou na funkce symbolické a ústavní. Císař může udělit milost, vyhlásit amnestie, udělit vyznamenání, svolat Sněm, rozpustit Sněmovnu reprezentantů a vyhlásit zákony. Rozsah jeho pravomocí je vždy omezen vůlí Sněmu, který může prostřednictvím ústavního dodatku pravomoce změnit. Císařské pravomoce jsou dědičné.
moc výkonná: nejvyšším výkonným orgánem státní moci je vláda. V jejím čele stojí premiér (v současnosti jím je Yoširo Mori, nejméně populární premiér posledních let, 13 za posledních 11 let)). Premiér je volen Sněmem, většinou z řad členů Sněmovny reprezentantů jako zástupce strany nebo koalice, která má v komoře většinu. Dnes tuto většinu nemá žádná strana, vládne koalice LDS, Kómeitó a Nové konzervativní strany (viz. níže). Premiér jmenuje ministry vlády. Funkční období vlády se kryje s funkčním obdobím Sněmovny. Většina ministrů musí být zároveň členy Sněmu. Členové vlády mají imunitu, nemohou být soudně stíháni bez souhlasu premiéra. Rezignací nebo úmrtím premiéra automaticky padá celá vláda. V současné době (březen 2001) má vláda 17 členů.
moc zákonodárná: nejvyšším orgánem státní moci je dvoukomorový Sněm (Kikkai). Je to zároveň nejvyšší zákonodárný a ústavodárný orgán. Horní komorou je Sněmovna radních (Sangi-in), která v současnosti má 252 členů (jejich počet není dán ústavou, nýbrž zákonem). Radní jsou voleni na dobu šesti let, každé tři roky se volí polovina z nich. Volí se podle smíšeného systému - 76 mandátů je rozděleno mezi 47 prefekturních obvodů a 50 mandátů se obsazuje na základě poměrného systému v jednom celonárodním volebním obvodu (hlasuje se podle stran). Dolní komorou je 480-členná Sněmovna reprezentantů (Šugi-in). Reprezentanti jsou voleni na dobu čtyř let. Volí se smíšeným systémem - část mandátů je obsazeno v 11 více mandátových volebních obvodech na základě poměrného volebního systému a část mandátů je obsazeno v 300 jednomandátových obvodech na základě většinového systému. Volební právo mají všichni občané starší 20 let. Komory jsou usnášeníschopné, když je přítomno 30% všech členů, prostá většina přítomných je nutná pro přijetí zákona. Sněmovna reprezentantů může přehlasovat Sněmovnu radních 2/3 hlasů. Tento poměr je také nutný při přijímání dodatků k ústavě.
moc soudní: nejvyšším orgánem soudní moci je Nejvyšší soud. Předseda soudu je jmenován císařem, vybírán je vládou. Vláda jmenuje ostatní členy soudu a na jejich návrh jmenuje všechny ostatní soudce na nižších úrovních. Nejvyšší soud přezkoumává ústavnost přijímaných zákonů a také vymezuje mantinely pro činnost soudů nižší úrovně.
Hlavní politické strany:
Liberálně demokratická strana - historicky nejdůležitější politická strana, kontroluje většinu křesel ve Sněmu, i když dny její největší slávy již skončily, premiér je z této strany, u moci nepřetržitě od roku 1955.
Demokratická strana Japonska - druhá nejdůležitější politická strana, ovládá cca. 1/5 Sněmu.
Japonská komunistická strana - minoritní parlamentní strana (podpora cca. 5-10%)
Kómeitó (Strana čistoty a spravedlnosti) - konzervativní, tradicionalistická minoritní parlamentní strana
Liberální strana - minoritní parlamentní strana, pravicová
Reformní klub - minoritní parlamentní strana, v koalici s Kómeitó
Sociálně demokratická strana - minoritní parlamentní strana
Historické souvislosti:
Původ Japonců doposud nebyl uspokojivě vysvětlen. Osídlování japonských ostrovů probíhalo v několika vlnách, jedněmi z prvních příchozích byli Ainové. Dodnes na severním ostrově Hokkaidó přežívá několik tisíc potomků tohoto národa s vlastním jazykem a kulturou. Specifickou skupinou jsou také obyvatelé ostrovů Rjúkjú (Okinawa), kteří jsou také svébytnou etnickou skupinou.
Podle pověstí bylo japonské císařství založeno již v roce 660 př. n. l. přímým potomkem bohyně slunce Amaterasu. Historické údaje potvrzující existenci císařství se datují do roku 297 n. l. Po celou dobu japonského císařství je u moci stejná dynastie (narozdíl od sousední Číny), je proto nejstarší vládnoucí dynastií světa. Během značné části japonské historie ovšem císaři hráli spíše podružnou úlohu - fakticky zemi vládli opatrovníci - regentové - anebo vojenští vládci - šógunové. Od 9. až po 19. století byla faktická moc v Japonsku právě v jejich rukách. V této době byla japonská společnost rozdělena do čtyř vrstev či kast: samurajové (šlechtici), řemeslníci a rolníci, obchodníci a nečistí (hinin - žebráci, prostitutky, potulní mniši, řezníci apod.).
V japonské historii se střídala období intenzivního okouzlení s cizími kulturami a období naprosté kulturní izolace. Zásadní vliv měla na podobu japonské kultury kultura čínská - Japonsko vedlo čilé obchodní a i diplomatické styky s Čínou a přejímalo umělecké prvky, písmo, administrativní orgány, náboženství (buddhismus a konfucianismus) apod, zejména v 7.-10. století n.l. Během období kulturní izolace japonská kultura tyto prvky vstřebala a přeměnila ke svému obrazu. Okouzlení západem vrcholilo v 15. a 16. století, pak nastalo období další kulturní izolace, které trvalo až do konce tokugawského šógunátu v roce 1867. Evropské obchodní a mocenské zájmy nalezly Japonsko, podobně jako Čínu, během období rozjitřeného nacionalismu a odporu ke všemu cizímu a proto, podobně jako v případě tzv. Opiových válek vedených proti Číně, si západ vynutil přístup na japonské trhy vojenskou intervencí. O to se postaraly americké válečné lodi v letech 1853-54.
Šógunát jako takový skončil v roce 1867 a do popředí se opět dostal císař. Byl však pod tlakem západu modernizovat administrativu i ekonomiku - následovaly tzv. Reformy Meidži. Byly zrušeny tradiční kasty, nastolena formální rovnoprávnost pohlaví. Proběhla industrializace a vytvořily se zárodky moderních demokratických orgánů jako poradních orgánů císaře. Prvotní okouzlení západními prvky přerostlo rychle ve vyhrocený nacionalismus a expanzionismus - Japonsko okupovalo Koreu, části Číny a Ruska a tichomořské ostrovy, během 2. světové války stálo na straně Německa.
Po vojenské kapitulaci v roce 1945 byl císař přinucen veřejně popřít svůj božský původ a jeho pravomoce notně omezila nová ústava, ovlivněná západními vlivy, která byla přijata v roce 1947. Od té doby je v politickém důchodu, vykonává pouze funkce ryze symbolické. Na místo císaře Hirohita (1926-1989), který byl zodpovědný za japonský expanzionismus, nastoupil jeho syn Akihito, který je císařem dodnes. Politická situace v Japonsku byla po válce velmi stabilní, od roku 1955 národní politiku dominuje Liberálně demokratická strana. Ekonomické problémy koncem 90. let její monopol podkopaly, stále však zůstává nejsilnější stranou v zemi. Na první pohled zapustila západní demokracie v Japonsku kořeny, těžké chvíle ukáží, jak hluboké tyto kořeny jsou.
Nové okouzlení západem a značný ekonomický rozvoj postavily Japonsko do čela světové ekonomiky a technického vývoje. Tradiční principy konfucianismus - gerontokracie, úcta k autoritě a hierarchii, loajalita, kolektivismus však mají své stálé místo v japonské společnosti. Důležitou roli v japonské společnosti stále hraje šintoismus - za císařské doby státní náboženství. V mnohém jsou však Japonci západnější než lidé na západě - zejména v míře a charakteru konzumu.
Hlavními obchodními partnery Japonska jsou USA a Čína, japonská ekonomika se vyznačuje rysy jako je nízká nezaměstnanost, stabilizace produkce v pevných sítích výrobců, prodejců a služeb (kairetsu), silná loajalita k firmě a identifikace s jejími cíli a záruka zaměstnání na celý život - nověji jsou tyto sítě a jistota podkopávány ekonomickými problémy a tržními vztahy vnucenými Japonsku dravostí jeho jihoasijských sousedů. Hlavními slabými stránkami japonského hospodářství je závislost na dovozu nerostných surovin a fosilních paliv, kterých je na ostrovech nedostatek. Absence vlastních zdrojů přinutila Japonsko přeorientovat se na montážní výrobu a nověji služby. Díky tomu se stalo po USA druhou nejsilnější ekonomikou světa.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář